Nový začátek

5. března 2014 v 17:07 | Rona |  Třicetidenní výzva
Tak to zkouším znovu. Jsem pohodlná a soutěživá zároveň a proto mě nebaví cvičit lehsedy jen tak pro radost. Proto jsem zkusila třicetidenní výzvu na hýždě. A abych náhodou neměla chuť s tím praštit, cvičím společně s kamarádkou, jen s tím rozdílem, že ona má cviky na břicho.
 

Kde jedno končí, druhé začíná

5. března 2014 v 16:17 | Rona |  Sázka
Ze sázky po týdnu sešlo, protože jsem se s tím svým kamarádem tak pohádala, že už to nej de vrátit zpátky. Jeli jsme spolu a s několika dalšími jeho kamarády kempovat ze soboty na neděli. Původně bylo v plánu, že se sejdeme ve čtyři odpoledne tam, ale pořád to posouvali, až nakonec dorazili někdy v půl deváté večer. Teď lituju, že jsem se tolik těšila a že jsem to nevzdala. Tak jsme rozbalili stany a šlo se pařit (rozuměj sedět a lít do sebe pivo). Každý pak šel spát jak chtěl, já jsem to vzdala asi ve dvě ráno. Druhý den jsme vstali a všichni ostatní se rozhodli, že je to tam už nebaví a že pojednou na motorkách do nejbližšího města do McDonald´s. Já jsem jako jediná neměla motorku ani auto a nikdo mi nenabídl odvoz, tak jsem tam ztvrdla. V devět se sebrali a odjeli. Já jsem si pak musela zavolat domů pro odvoz. Ještěže bylo takhle poměrně brzo a rodiče byli doma, takže pro mě mohl táta zajet. Kdyby to tak nebylo, musela bbych buď jít pět až osm kilometrů na vlak a doufat, že mi něco domů pojede, anebo bych musela obvolávat příbuzné, a doufat, že mě někdo domů doveze. Ještě bych mohla jet stopem, ale to jsem se neodvážila, protože jsem tam zůstala sama. Po tom, co jsem musela hodinu a půl čekat až mě táta vyzvedne ze smradlavého odpočívadla u silnice jen kvůli svému sobeckému kamarádovi, jsem s ním skončila. Pokoušel se mi sice omluvit, ale když mi někdo po dvou týdnech napíše: "Hele sory", tak to nepovažuji za dostatečnou omluvu. Tím nastal konec našeho přátelství, mého vyslýchání jeho ztížností a sebelítosti a našeho společného cvičení.
Kde jedno končí, druhé začíná. Dlouho jsem se svému blogu nevěnovala, částečně protože už jsem přestala z lítosti a vzteku cvičit a částečně proto, že mi to přišlo směšné. Teď se ale vracím s novým elánem a nově nabytým vědomím, že to co dělám a píšu není směšné.(Doufám.)

Pro ana blogy

28. července 2013 v 19:04 | Rona
Asi to někomu bude znít směšně, ale já těm holkám rozumím. Mají sen být krásné, tak jak nám to vnucují masmedia. Mám stejný sen.

Každá anorektička, bulimička a holka, která hubne zdravější cestou, měla ke svému rozhodnutí nějaký důvod. Většinou nejde jen o pouhé podívání se do zrcadla po ránu. Jde o silnější citový zážitek. Většinou to probíhá tak, že to dotyčné někdo řekne. Přítel, rodina, kamarádi, lidé na ktrých nám záleží. U mě to bylo podobné. Byla jsem zamilovaná, lae on mě nechtěl. Vysmál se mi s tím, že pro něj nikdy nebudu dost hezká. Od té doby uplynulo už hodně dní, a našli se i jiní kluci, kteří o mě stáli, jenže já jsem o ně nestála. Nebyli vyloženě oškliví, ale byli o pár stupňů níže, než jsem chtěla. (Ano, vysměj se mi, že jsem povrchní kráva.)
Pak přišel Martin. Byl hezký, milý, stali jsme se dobrými přáteli. Byla jsem do něj silně zamilovaná a stále ještě jsem, i když se to snažím v sobě potlačit. Po nějakém čase jsem mu to řekla. Netrvala jsem na vztahu, netrvala jsem vůbec na ničem, jen jsem mu to oznámila. (Měl volný vztah.) Řekl mi, že miluje svoji přítelkyni, ale že mi nechce ublížit. Bylo to to nejhezčí odmítnutí, které jsem kdy zažila. Jenže jsem věděla, že lže. Měl volný vztah, každý věděl, že to tak je, ve volných chvílích se chlubil, kolik holek, jaké polohy a místa, bla bla bla. Bylo mi jasné, že pro něj nejsem dost dobrá. Zase. Už nejsme malé děti, abychom se báli spát se svým spolužákem. Můj učitel dějepisu si vzal svou studentku a taky to nikomu nevadí.
Už jsem nechtěla být ta odstrkovaná. Začala jsem držet dietu. Potom jinou. Pak jsem to vzdala, ale poto byl casting na modeling, kde jsem chtěla být, takže jsem se pustila do další mnohem drastičtější diety. Chtěla jsem být krásná. Tak krásná, aby mě už hezcí kluci neodmítali.
Když mě příroda neobdařila krásným obličejem, chtěla jsem mít, alespoň postavu, která můj velký nos vykompenzuje. Tak jsem se z čistě sobeckého zájmu vsadila se svým kamarádem, kdo se do konce prázdnin změní víc. Jestli já víc shodím, než on dokáže nabrat.

Dík, že jste mě vyslechli.
 


28. 7.

28. července 2013 v 18:19 | Rona |  Sázka
Je to čím dál těžší. Pořád mám chuť jen na sladké. Snědla jsem tolik zeleniny, že se mi o ní i zdá.

Cvičení už není tak těžké. Už se ani moc nezadýchám, když dělám svoji stovku lehsedů. Jenže na mém těle to není vůbec vidět. Mám pocit, že je moje břicho pořád větší a větší.

18. 7. den čtvrtý

18. července 2013 v 11:27 | Rona |  Sázka
Hubnout je těžší než se zdá. Včera jsem se konečně dokázala vybičovat ke stu lehsedů.
Může se sádlo i vypotit? Včera jsem celé odpoledne strávila na zahradě vyplíváním, mohla jsem něco spálit? Nejspíš ano, protože když jsem přišla domů, byla jsem úplně vyčerpaná, unavená a hladová, takže jsem snědla dvě máslové sušenky s oříškovým krémem. Snad jsem to těmi lehsedy vyrovnala.
lehsedy

17. 7. - den třetí

18. července 2013 v 11:14 | Rona |  Sázka
Dobře, když to nejde po dobré, musí to jít po zlém.
Dnes jsem se do svého hubnutí pustila opravdu svědomitě.


Snídaně: houska s plátkem Eidamu
Svačina: 3 meruňky velké jako vlašský ořech
Oběd: meruňkové knedlíky se sníženým obsahem cukru
Svačina: meloun



Nic dalšího jsem zatím nejedla.


Vážně chci zhubnout, ale jeden malý hlásek někde uvnitř mě mě pořád přesvědčuje, abych se přejídala. Pořád mi říká: "Dej si to, vždycky jsi byla tak štíhlá, dej si čokoládu, dej si sušenku, dej si, dej si, dej si."
Hrozné.

První tři dny

17. července 2013 v 14:22 | Rona |  Sázka
První den byl překvapivě snadný. Přestala jsem myslet na sladkosti a začala jsem víc cvičit. (Protože jsem sázku uzavřela v neděli večer, počítám všechno od pondělí.)
Každý večer jsem cvičila 20 lehsedů a dvacet dřepů. Já vím, je to zoufale málo. Jenže v pondělí jsem lehsedů udělala sedmdesát. To sice není stovka, kterou jsem si předsevzala, ale aspoň něco.

V úterý (včera) jsme slavili tátovi narozeniny a já jsem neodolala a snědla jsem nějakou tu čokoládovou tyčinku, které byly jako pohoštění. Nemám moc pevnou vůli. Měla jsem celkem asi 100 gramů sladkostí. Je mi z toho špatně. Večer jsem namísto pořádného cvičení jen chodila. Nebudu tady rozebírat, kde všude jsem byla, podstatné je, že jsem nachodila asi 3,5 kilometru a poslední 300 metrů jsem běžela. Večer jsem cvičila jen 30 lehsedů. Nenávidím se za svoji lenost.

Začátek

17. července 2013 v 14:05 | Rona |  Sázka
V neděli před třemi dny jsem se vsadila sse svým dobrým kamarádem. Domluvili jsme se, že budeme oby intenzivně cvičit a kdo se do konce prázdnin změní víc, vyhrál.
Já jsem to navrhla vlastně kvůli sobě. Chci zhubnout. Jemu cvičení taky prospěje, je úplně vychrtlý. Tenhle návrh jsem mu dala, abych měla nějaký podnět, aby mě to nakoplo a já měla důvod cvičit. Potřebovala jsem jen důvod, kterým bych přesvědčila sama sebe. Všechny moje předchozí pokusy o zhubnutí skončily nezdarem. Jenže teď to chci změnit. Už se nechci dívat do zrcadla a zatahovat břicho a říkat si, jaké by to bylo hezké, kdybych mla v pase 68 cm. Už mě nebaví odkládat svoje oblíbené jeany jen proto, že mi z nich lezou boky. Chci s tím něco dělat a proto jsem se vsadila.

Kam dál